Po včerejším brutálním maratonu v Dolině Sedmi triglavských jezer, kde jsme si sáhli na absolutní dno, jsme na poslední den naplánovali čistě odpočinkovou trasu. Věděli jsme, že tentokrát to bude naprostá pohoda. Ještě než jsme se ale společně vydali k samotnému jezeru, neodolal jsem a hned po snídani jsem si vyšlapal „pár“ schodů, konkrétně jich bylo 553. Být ubytovaný tak blízko slavného 78 metrů vysokého vodopádu Savica (Slap Savica) a nenavštívit ho, to by byl hřích.

Ranní boj s oparem a mlžné představení

Protože bylo brzké ráno, u burácejícího vodopádu jsem stál v naprosté samotě. Manželce se takhle brzo a znovu do kopce nechtělo, a tak celá ta monumentální stěna patřila jen mně. Daní za brzkou hodinu však bylo silné zahalení vodopádu do ranního oparu. Už v hledáčku mi bylo jasné, že tohle bude v Lightroomu docela postprocesingový boj s kontrastem a dynamickým rozsahem, ale výsledek za tu ranní rozcvičku stál.

Skutečné překvapení mě však čekalo, když jsem se na vyhlídce otočil opačným směrem dolů do údolí. Nad jezerem Bohinj se v tu chvíli odehrávalo dechberoucí přírodní divadlo. Údolí se topilo v hlubokých stínech, ze kterých se líně zvedaly těžké chomáče mraků. Ty se dramaticky valily přes masivní lesnatý hřeben na pravé straně a vytvářely neskutečný dynamický kontrast s klidnou oblohou. Okamžitě jsem vytáhl stativ a spustil časosběrné snímání, abych ten pohyb mraků zachytil v čase. Trochu jsem se sice zdržel, ale náš další denní plán to nijak neohrozilo.

Zrcadlení v tyrkysové hladině

Po návratu na ubytování jsme se už společně vydali na krátkou procházku k jezeru Bohinj. Hned na úvod se před námi vodní plocha otevřela v celé své klidné kráse. Hladina byla jako nehybné zrcadlo, ve kterém se dokonale odrážely okolní horské hřebeny i mírně zatažená obloha. Okamžitě jsem si toto místo uložil do paměti jako jasnou lokaci pro plánovaný časosběr svítání na příští ráno, těsně před naším odjezdem domů.

Následně jsme naprosto pohodovým tempem prošli západní a jižní pobřeží. Cesta nabízela jednu krásnější lokaci za druhou. Objevili jsme nádherná zákoutí s průzračnou vodou, kde tyrkysové tóny v kombinaci s oblázkovými plážemi evokovaly spíše atmosféru mořského pobřeží než horského jezera.

Minout jsme nemohli ani samotný přítok jezera, kterým je právě řeka Savica. Její koryto je plné čistých bílých kamenů a voda si udržuje neuvěřitelnou průzračnost.

Definitivní tečkou za celým dnem i "expedicí" byl snový pohled těsně u našeho ubytování. Kousek pod chatou se totiž řeka rozděluje na dvě ramena - Velikou a Malou Savicu. Divoký proud Veliké Savice, deroucí se přes mechem obrostlé balvany, mě donutil naposledy vytáhnout foťák a přes delší čas expozice vtisknout té dravé vodě hedvábný, až snový nádech.

Naše putování po Julských Alpách je u konce. Slovinsko nám během těchto osmi kapitol ukázalo všechno - divoké smaragdové soutěsky, náročné řidičské serpentiny, osamělé větrné hřebeny nad mraky i dechberoucí klid horských jezer. Domů jsme se vrátili vyčerpaní, ale plni skvělých zážitků, a také s plnými kartami syrových fotografických dat, která budu zpracovávat ještě hodně dlouho.

Pokud vás moje putování zaujalo, kompletní a ucelenou sadu snímků z této expedice najdete pohromadě v mé fotogalerii Julské Alpy. Děkuji za pozornost a u další fotografické cesty zase brzy na viděnou!

Z fotografického batohu: Když je i 18 mm příliš dlouhých

Při procházce po jižním pobřeží Bohinje, konkrétně u čtvrté fotky, kde široká oblázková pláž připomíná spíše mořskou zátoku, jsem narazil na tvrdý technologický limit. Scenérie to byla obrovská. Chtěl jsem do jednoho záběru dostat jak detail čisté mělčiny pod nohama, tak monumentální masiv tyčící se hned nad protějším břehem.

Jenže ani můj širokoúhlý 18mm objektiv (a dokonce ani ultraširoký snímač v telefonu) na to jednoduše nestačil. Abych z toho dostal smysluplné panorama, musel jsem nakonec složitě ořezávat boky, jinak by se mi ten masivní kopec do kompozice celý nevešel, aniž by byl zbytečně deformovaný. Právě v ten moment mě poprvé vážně napadlo, že by v mém krajinářském vybavení měl mít své pevné místo specializovaný objektiv typu „rybí oko“ (Fisheye). V takto sevřených horských údolích, kde stojíte přímo pod obří stěnou a chcete zachytit maximální úhel záběru i s popředím, je to zkrátka neocenitelný pomocník, který dodá fotkám třetí rozměr.

← Zpět do Zápisníku