Julské Alpy, část 7: Ztracená SPZ, boj s časem a krása Doliny Sedmi triglavských jezer

Od samého začátku dne nám bylo jasné, že klíčem k úspěchu je vyrazit co nejdříve. Naše ubytování mělo totiž jedno zásadní a nekompromisní omezení - večeře se zde vařily pouze do 16:30 hodin. Po náročném celodenním pochodu jsme rozhodně nechtěli zůstat o hladu. Jenže člověk míní a náhoda mění.

Hned ráno na parkovišti přišel šok v podobě ztracené SPZky na autě. Následovalo nervózní hledání a řešení situace, které nás zdrželo dobrou hodinu ještě předtím, než jsme vůbec obuli pohorky. Tento ranní skluz se s námi táhl celý den a postaral se o to, že jsme si při zpáteční cestě s manželkou sáhli na absolutní dno našich sil. Dokonce to odnesla i jedna moje treková hůl, která nevydržela drsný kontakt se zemí, když mi podklouzly nohy na zrádné šotolině.

Skalní stěny a klid Črného jezera

Samotný nástup na trasu byl velmi výživný. Ještě předtím, než se před námi objevila první vodní plocha, jsme museli překonat nejtěžší pasáž celého tracku. Cesta vedla prudkými skalními výstupy a byla bohatě zajištěná řetězy, kde s těžkým batohem plným fototechniky opravdu nechcete udělat chybu.

Po překonání této stěny se nám ale odměnil nádherný pohled. Dorazili jsme k prvnímu, nejníže položenému jezeru celého systému – Černému jezeru (Črno jezero). Leží utopené v hlubokém a klidném lesním údolíčku obklopeném masivními skalními stěnami. 

Jezero jsme obešli vrchem po středně strmé stezce, odkud se nám naskytla parádní možnost pořídit rychlou momentku celé vodní hladiny z nadhledu. Křišťálově čistá voda lemovaná hustým lesem odtud vypadala pohádkově.

Další úsek trasy byl sice poměrně dlouhý, ale naštěstí už nebyl tak náročný. Cesta mírně stoupala střídavě lesem a horskými loukami. Minuli jsme mimo jiné i fascinující obří skalní převis, pod kterým turisté z recese vztyčili desítky suchých větví a klacků. Vtipná iluze, že tyto slabé větvičky drží masivní kamenný blok, aby se nezřítil na stezku, nám trochu zvedla náladu v jinak náročném stoupání.

Fotografická zastávka u Dvojného jezera

Nakonec se nám podařilo dorazit k nádhernému Dvojnému jezeru (Dvojno jezero). Scenérie vápencových štítů odrážejících se v tyrkysové hladině mě okamžitě okouzlila. I přes velmi napjatý časový harmonogram a vědomí, že ručičky hodinek neúprosně letí vpřed, zvítězilo fotografické srdce. Prostě jsem musel sundat batoh, rozložit slider a spustit expozici pro timelapse.

Už v té chvíli nám bylo jasné, že k dalším, výše položeným jezerům v údolí to kvůli ztracenému času z rána prostě nestihneme. Čas, kdy moje Panasonic S5 poctivě cvakala jednotlivé snímky časosběru, jsme proto s manželkou využili alespoň k tomu, že jsme se střídavě vydali na průzkum okolí. Z druhé strany jezera se nám otevřely úchvatné průhledy na mělčiny, které jasně ukázaly, proč se tato vodní plocha jmenuje právě Dvojné jezero – obě části jsou propojené jen úzkým hrdlem, které v závislosti na stavu vody buď mizí, nebo se od sebe obě jezírka separují.

Závod s časem o teplou večeři

Jakmile slider dojel svou jízdu, začal opravdový a nekompromisní boj s časem. Zabalili jsme techniku a doslova jsme letěli zpět. Naším hlavním motorem byla představa, že po takto brutálním fyzickém výkonu zůstaneme bez teplého jídla.

Časový deficit se nám dařil stahovat zejména v horní, rovinatější části trasy, protože v prudkých klesáních a na exponovaných úsecích s řetězy se z bezpečnostních důvodů spěchat nedalo. I přes obrovské vyčerpání, bolavé nohy a jednu zlomenou hůl jsme to nakonec stihli. Dorazili jsme včas, doplnili spálenou energii a mohli začít spřádat plány na poslední den výpravy, pro který jsme si záměrně vybrali mnohem jednodušší a odpočinkovou trasu.

Kompletní fotogalerii z mých cest po této nádherné zemi si můžete prohlédnout v sekci Julské Aply.

Z fotografického batohu: Když gastro a zázemí zachraňují expedici

Tentokrát nebudeme řešit filtry ani objektivy. Po takto náročné túře, kdy si sáhnete na dno, si totiž uvědomíte, že nejdůležitější součástí fotografického vybavení je večer teplá sprcha a pořádné jídlo. Naše útočiště, Planinski dom Savica, se v tomto ohledu ukázalo jako naprostá oáza.

Zázemí bylo jednoduše parádní. Personál byl neskutečně ochotný a jídla, ačkoliv šlo o v základu jednoduché horské recepty, byla připravená z chuťově skvělých a poctivých surovin, což po celém dni v horách oceníte dvojnásob.

Navíc se ukázalo, že jak toto ubytování, tak lanovka na Vogel patří pod stejnou společnost Vogel Ski, díky čemuž jsme dostali příjemnou slevu na předchozí hřebenový výlet. Třešničkou na dortu pak byla nečekaně výrazná sleva na naši celkovou útratu v restauraci během posledního večera. Skvělá káva na startu dne a poctivé pivo na jeho konci - to je palivo, bez kterého by se ty těžké fotografické batohy do slovinských kopců nosily jen velmi těžko. Je tedy jasné, že Planinski dom Savica mohu upřímně doporučit jako velmi výhodné "útočiště" pro vaše tůry okolo jezera Bohinj.  

Náročný den plný adrenalinu a nádherných horských panoramat byl úspěšně za námi. V příštím, závěrečném díle našeho putování po Julských Alpách už sundáme těžkou hřebenovou výbavu. Čeká nás pohodový, fotograficky nesmírně vděčný den a klidná procházka kolem celého obvodu Bohinjského jezera.

← Zpět do Zápisníku