Živá příroda Vysokých Taur: Od ostražitých svišťů po zvědavou lišku

Když se pohybujete ve vysokohorském terénu kolem dvou a půl tisíce metrů nad mořem, obklopuje vás zdánlivě drsný a pustý svět žuly a ledu. Stačí se však ztišit, mít oči otevřené a zjistíte, že i tato nehostinná místa jsou plná fascinujícího života. Během naší expedice ve Vysokých Taurech v létě 2024 jsme měli obrovské štěstí na tři úplně odlišná setkání.

Svišť alpský: Odměna za neplánované zdržení

Prvním a pro mě nejvzácnějším úlovkem byl svišť alpský. Narazili jsme na něj vlastně náhodou a paradoxně díky tomu, že se nám jedna z hřebenových túr protáhla o něco déle, než jsme původně plánovali. Když jsme v podvečerním klidu sestupovali mírnějším úsekem kousek nad jezerem Weißsee, kde mezi velkými balvany a travnatými pásy protéká horský potok, jeden z těchto ostražitých obyvatel hor se nám ukázal v celé své kráse.

Večerní hotelový host

Druhé setkání bylo nečekaně blízké a odehrálo se přímo u naší základny v Berghotelu Rudolfshütte. Když už se venku semlelo šero, zatoulala se k budově divoká liška. Byla natolik zvědavá a odvážná, že přišla až pod samotnou terasu a koukala se na nás skrz okno pokoje. Vidět takhle divokou šelmu z pár desítek centimetrů v jejím přirozeném teritoriu bylo fantastické.

Hovězí přelud pod Totenkopfem

Do třetice všeho dobrého nemůže z rakouských Alp chybět místní klasika - skot. V téhle surové výšce kolem Rudolfshütte jsme si s manželkou nejdřív říkali, že tady snad na žádné krávy nenarazíme. Jenže hory nás vyvedly z omylu. Jakmile jsme sestoupili o něco níže směrem k přehradní nádrži Tauernmoossee, hned se nám ukázalo celé stádo, kterému dominoval úchvatný pohled na krávy pasoucí se přímo pod mohutným a ostrým vrcholem Totenkopf (3 151 m).

Celou tuhle zvířecí sérii si můžete prohlédnout v mé ucelené fotogalerii Vysoké Taury 2024.

Z fotografického batohu

Když se dívám na fotku toho sviště, okamžitě se mi vybaví velké fotografické dilema, které jsem před touto cestou řešil. Na expedici jsem měl totiž s sebou zapůjčený teleobjektív Sigma 100-400mm. Z technologického hlediska a optické kvality to byl naprosto špičkový kousek hardwaru – právě díky jeho dlouhému ohnisku jsem si mohl sviště z bezpečné vzdálenosti krásně přitáhnout a vyfotit ho s parádními detaily v srsti, aniž bych ho vyplašil.

Jenže focení wildlife v mém podání je hlavně o vysokohorské turistice. A tady se projevilo zásadní negativum tohoto skla: jeho velikost a hmotnost. Když máte na zádech batoh s plnou výbavou, sliderem, stativem a čeká vás náročné celodenní stoupání v surovém terénu, počítá se doslova každý gram. Tahat s sebou takhle těžké jednoúčelové monstrum pro případ „co kdybychom potkali zvíře“ se nakonec ukázalo jako neudržitelné. Po návratu z dovolené jsem tak objektiv s těžkým srdcem vrátil a dál se držel své osvědčené, kompaktnější sestavy. Hory vás zkrátka velmi rychle naučí minimalismu.

Právě tato taurská zkušenost u mě nastartovala přemýšlení o radikální změně v batohu. Začal jsem se postupně klonit k výměně svého tehdejšího setového objektivu Panasonic S 20-60mm. Hledal jsem něco, co by mi dalo větší flexibilitu v terénu bez toho, abych strhal záda. Volba nakonec padla na Panasonic S 28-200mm. Sice nemá tak extrémní dosah jako Sigma a na nejširším konci o kousek ustupuje seťáku, ale je neskutečně univerzální a - což je v kopcích nejdůležitější - váží v podstatě stejně jako původní setový objektiv. Pro horskou krajinařinu a operativní focení fauny se tak stal mým novým ideálním parťákem.

← Zpět do Zápisníku