Slovinsko: Když hory nechtějí dát nic zadarmo (Bonusový epilog)
Venku už nekompromisně vládne prosinec, dny jsou krátké a krajinářské fotovýpravy teď trávím spíše doma v teple s hrnkem dobré kávy, promazáváním disků a čištěním archivu. Oficiální osmidílnou sérii z podzimního putování po Julských Alpách jsem sice už uzavřel, ale při procházení doposud nezveřejněných dat jsem narazil na složku z posledního rána u Bohinjského jezera. Tento krátký příběh o fotografickém zklamání i tvrdé realitě si zaslouží samostatné ohlédnutí.
V předchozím díle jsem zmiňoval, že jsem si během odpočinkové procházky kolem jižního pobřeží vytipoval ideální kompozici pro ranní časosběr svítání. Plán byl jasný: vstát hluboko před východem slunce, naposledy rozložit techniku u vody a rozloučit se se Slovinskem epickým záběrem barevného nebe zrcadlícího se v nehybné hladině Bohinje.
Neprostupná ranní deka
Jenže hory se rozhodly, že nám dají na rozloučenou lekci z pokory. Když jsme za tmy dorazili na břeh, čekal nás naprosto neprostupný mlžný závoj. Viditelnost byla mizivá a po slibovaném svítání nebylo ani památky. Přesto jsem to nevzdal, upevnil tělo Panasonic S5 na stativ a spustil časosběr v naději, že se slunce opře do mraků a mlhu rozfouká.
Následující snímek, vybraný přímo z rozjetého časosběru, mluví za vše. Hustá, těžká deka seděla přímo na hladině a kompletně vymazala jakékoliv kontury protějších kopců.
Malá odměna za trpělivost
U vody jsem vydržel čekat docela dlouho. Teprve prořídlé světlo dlouho po oficiálním východu slunce začalo s tou masou vlhkosti trochu bojovat. Žádné dramatické divadlo plné ranních červánků se sice nekonalo, ale na chvíli se nad obzorem objevil alespoň o něco světlejší pruh oblohy, který mrakům dodal zajímavou strukturu.
Rychle jsem využil momentu a exponoval jedno závěrečné panorama. Atmosféra to byla nakonec zajímavá a až seversky zádumčivá - líná mlha odpařující se z lesů na břehu a jemné vlnky na hladině měly něco do sebe.
Návrat domů
Zázrak se nekonal, mlha nakonec definitivně zvítězila, a tak nezbylo než techniku definitivně zabalit. Vrátil jsem se na ubytování, dali jsme si skvělou teplou snídani a vyrazili na dlouhou cestu směr domov.
I taková je ale krajinářská fotografie. Člověk může plánovat, používat nejmodernější technologie, ale poslední slovo má vždy příroda. A možná právě proto nás to do těch hor s fotoaparátem neustále táhne - ta nejistota a touha být u toho, když to příště klapne.
Tímto je slovinská kapitola pro letošek definitivně u konce. Už teď ale v hlavě spřádám plány na další fotografické expedice, o které se s vámi v budoucnu na blogu opět rád podělím.
Kompletní sadu těch povedenějších snímků z této expedice najdete pohromadě v mé fotogalerii Julské Alpy.
Komentáře
Okomentovat