Lov na nebeské jádro: Mléčná dráha nad třítisícovkami Vysokých Taur

Fotografování noční oblohy v horách je disciplína, která neodpouští chyby. Vyžaduje precizní plánování, trpělivost a často i trochu taktického přemýšlení přímo v terénu. Závěrečný příspěvek z naší expedice v létě 2024 mě zavede na temný kopeček nad hotelem Rudolfshütte, kde se mi podařilo zachytit jedno z nejčistších nočních nebes, jaké jsem kdy viděl.

Denní průzkum s mobilem v ruce

Úspěšná noční fotka vzniká už přes den. Ještě za světla jsem vyrazil na hřeben nad jezerem Weißsee s mobilem v ruce a pomocí aplikací Sun Surveyor a PhotoPills simuloval, kudy přesně a v kolik hodin se jádro Mléčné dráhy posune nad okolní štíty.

Našel jsem si ideální vyhlídku a hned během modré hodinky pořídil první, čistě podkladový snímek. Cílem bylo zachytit ještě jemně nasvícenou krajinu, jezero Weißsee a rozsvícený Berghotel Rudolfshütte s lanovkou. S tímto čistým popředím jsem původně počítal pro finální montáž.

Taktický ústup za balvany

Jakmile ale padla hluboká noc, ukázalo se, že silné umělé osvětlení z hotelového komplexu je pro přímé snímání hvězd až příliš agresivní. Abych zabránil nežádoucím odleskům v objektivu a zbytečnému závoji v atmosféře, musel jsem se operativně přesunout o kousek doleva.

Využil jsem terénu a schoval se za obří žulové kameny, které hotelová světla perfektně odstínily. Z tohoto nového, temnějšího stanoviště jsem pak spustil hlavní sérii expozic a nechal foťák plynule pracovat i na podkladech pro budoucí timelapse.

Třetí výsledný snímek je pak precizní kombinací obou těchto světů - kompozičně přesně odpovídá realitě té noci, ale díky kombinaci expozic nabízí jak detailní, jemně prokreslené popředí, tak dokonale kontrastní vesmírné divadlo.

Obě výsledné varianty nočních Alp najdete v mé fotogalerii Vysoké Taury 2024.

Z fotografického batohu

Zpracování této taurské noci pro mě znamenalo docela zásadní technologický posun. Pokud sledujete mé starší astro fotky (třeba z Venetu), víte, že jsem dříve hojně využíval metodu multiexpozičního skládání (stackingu) v programech jako Sequator, abych se zbavil šumu. Tady ve Vysokých Taurech jsem ale od stackingu poprvé kompletně upustil. Podmínky a viditelnost byly v té výšce tak dokonalé a dnešní softwarová AI redukce šumu v Lightroomu natolik pokročilá, že si člověk mohl dovolit luxus čistého postprocesu z méně zdrojových dat.

Druhou a tou největší novinkou pro mě bylo zapojení AI pluginu StarXTerminator ve Photoshopu. Tento nástroj dokáže z fotografie s chirurgickou přesností vymaskovat a kompletně odstranit všechny hvězdy, přičemž zachová pouze čisté barevné pozadí, mlhoviny a prachové koridory Mléčné dráhy.

Proč je to tak skvělé? Když máte hvězdy stranou, můžete si s kontrastem, dynamikou a barvami samotného galaktického jádra hrát mnohem agresivněji, aniž byste si zároveň „rozbili“ a přeostřili drobné hvězdy do ošklivých bílých fleků. V závěrečném kroku pak hvězdy do vyčištěného a kontrastního pozadí vrátíte, přičemž máte plnou kontrolu nad jejich velikostí a jasem. Je to sice krok v postprocesu navíc, ale výsledný přirozený vzhled noční krajiny za tu investici rozhodně stojí.

← Zpět do Zápisníku