Vysoké Tatry: Upřímné zklamání v nejmenších velehorách světa

Chtěli jsme opět zkusit něco nového, a tak naše volba pro letní horskou expedici padla na Vysoké Tatry. O tomto pohoří se v turistických průvodcích často mluví jako o nejmenších velehorách světa. Po naší osobní zkušenosti musíme říct, že na tom sice něco bude, ale bohužel ne v tom pozitivním smyslu.

Služby z minulého století a davy lidí

Prvním negativem, na které zde narazíte téměř na každém kroku, je obrovské množství lidí. Tomuto masovému turismu navíc absolutně neodpovídá infrastruktura. Kvalita poskytovaných služeb v některých vyhlášených střediscích totiž zamrzla na úrovni 80. let minulého století, což celkový dojem z návštěvy dost kazí.

Když hory neosloví

Co však bylo pro nás jako pro milovníky horší, ani samotná horská příroda nás nijak zásadně neoslovila. Výhledy a panoramata nás nechaly chladnými a slavná horská plesa byla v době naší návštěvy skoro vyschlá. Zkrátka nám zde chyběla ta pravá, syrová atmosféra, kterou od divokých hor očekáváme. 

I z toho důvodu je tentokrát počet nových snímků v mé galerii výrazně menší než obvykle – vybral jsem opravdu jen to málo, co stálo za řeč. Tato zkušenost nám ale v jednom otevřela oči: příště se na Slovensko vrátíme opět do milovaných Roháčů, které jsou pro nás osobně divokostí a atmosférou úplně jinde.

Ty zklamáním proředěné, ale přesto nejpřísněji vybrané fotografie najdete v mé fotogalerii Vysoké Tatry.

EDIT 2026: Zmar na Veľké Svišťovce 

S odstupem času se na tuhle taterskou epizodu dívám s trochou hořkého úsměvu. Když se podívám na tuto fotku z vrcholu Veľké Svišťovky, dokonale to vystihuje celou naši tehdejší náladu.

Můj syn na snímku kouká dolů přes hranu útesu, kde by se za normálních okolností měla hluboko pod ním otevírat jedna z nejfotogeničtějších scenerií Tater – Dolina Zeleného plesa s ikonickou chatou a průzračnou vodou. Místo dechberoucího panoramatu a lovu skvělých záběrů se tam ale pod těžkými mraky skrývala jen šedá, nevýrazná prázdnota. Tenhle pohled dolů přes zlom, kde člověk marně čeká na ten slíbený horský zázrak, se pro nás stal symbolem celého taterského zklamání. Tehdy na tom hřebeni nám bylo jasné, že příště raději sbalíme batohy a zamíříme zpátky do Roháčů.

← Zpět do Zápisníku